V tento den, co nebývá každý rok, jsem si řekl, že bych něco mohl napsat, a něco výjimečného, ale napadaly mě právě jen věci, (sice pěkné), které se moc nehodí do společnosti ... tak jsem si nějaká slova vypůjčil. Něco o slovech, napsal to (a zní to ústy mladého chlapce) v jedné povídce Arnošt Lustig:
„Co dává slovům a co jim bere hlas a dech? Věděl jsem už, že slova mají duši, kterou jim člověk vdechne, nebo které je zbaví. Myslel jsem na dobrou a nedobrou duši slov. Slovo světlo. Slovo tma. Soumrak. Svítání. Nebezpečí. Zrada. Slova lze vnímat jako bytosti. Snad jsou to bytosti. Jsou jen neviditelné, slyšitelné, nehmatatelné.“

Chtěl jsem jít na koncert romské cimbálové muziky Diabolské husle ze Slovenska se zlínským symfoňákem a zaváhal jsem a už nebyly lístky. Někdo ze zasvěcených mi poradil, ať se jdu podívat alespoň na dopolední generálku. Udělal jsem si dnes v deset ráno čas a nelitoval jsem. Temperamentní a strhující procházku mezi folklórem, klasikou a jazzem ocení nejen muzikanti a já doporučuji (pokud tuto muziku máte jen trochu rádi), nenechte si tyto mistry příště ujít!

Líbilo se mi, co řekl v rozhovoru v loňské prosincové Xantypě Jan Spálený. Pětašedesátiletý muzikant odpovídá na otázku, zda jej štve limit, související s věkem se horšící formou: „Kdyby mě štval ten limit, kterej se postupně objevuje ve všech činnostech, který dělám, tak bych se musel zastřelit. Existuje několik možností. Snažit se komunikovat se svým okolím prostředky, které nám zbývají – to nemyslím pejorativně, protože jsme zase schopni víc vnímat než před lety. Kromě toho si dokážeme – mluvím za sebe … – víc uvědomit váhu slova a pauzy. A závažnost doteku. Zní to blbě, ale je to tak. Je současně krásný i hrozný, jak se rozevírají nůžky mezi schopností cítit a technickou možností něco provádět. Tím nemyslím jen hraní na dechové nástroje, ale i sex nebo běh krajinou. Cokoliv. Kapacita paměti, která je obrovská, je zaplněna informacemi, který jsou k ničemu …
Honzo dodatečně gratulace ke Tvým prosincovým narozeninám a novému albu Zahrada v dešti.

Často mě v těchto předvánočních dnech přišla na mysl písnička od skupiny Jablkoň,
kde se zpívá:
"Kampak všichni spěcháme, kampak všichni jdem? Tam kde svítí hvězda,
tam kde svítí hvězda nad hypermarketem."
V tento čas nás duchovní našeho světa nabádají, abychom zpomalili, abychom se zastavili.
Říkám NE! To nestačí! Naopak - nezastavujme se! Honem, utíkejme, pospěšme, chvátejme, prchejme
co nejrychleji a dejme se - do klidu!
Nejhorší je podlehnout předvánočnímu skupinovému šílenství ... musím končit, žena chce, abych
nelelkoval a zaběhnul nakoupit, že něco zapomněla. Šťastné a veselé! Hou!