léto nám vnutilo své písně
vysypané
z oken domů ven
a já jsem vděčný
jak ztmavlá kůže umí být
za pár nových vrásek z odstínů
mých všehoschopných nálad
slunko tahá
aspoň malý klid
je to marné
ve mně nemůže už být
ani není z mých lásek s kterýma lehnem vedle sebe
do cesty běžícímu času
jak ti co pevně věří
že z dlažby vykřesají spásu postávám v galerii léta
samý portrét
já jsem málo krajinář
a když se zeptáš
který mi právě nedá spát
řeknu
jsi přece z mých lásek s kterýma
lehnem vedle sebe
do cesty běžícímu času
jak ti co pevně věří
že z dlažby vykřesají spásu