legrácek prý bylo dost
ideály
samá kost
a těla nám těžknou
vymýšlím
kde šťávu brát
tehdy vážný
tehdy se smát
mám z toho tesknou asi jako bílých vran
je těch euforických rán
ale jsou pořád
dávno nejsem samý flám
jenom občas utíkám
a bývám neřád končívám tam v kavárně Nostalgie
tam vždycky volné místo mám
tam se sbírávám vlak se rozjel
dá se žít
hledám kuráž vystoupit
a jít znovu po svých
holka já nenosím klid
a někdy nevím
mám ti být raděj pro pláč
nebo pro smích rád bývám sám
v kavárně Nostalgie
tam vždycky volné místo mám
tam se sbírávám