Líbilo se mi, co řekl v rozhovoru v loňské prosincové Xantypě Jan Spálený. Pětašedesátiletý muzikant odpovídá na otázku, zda jej štve limit, související s věkem se horšící formou: „Kdyby mě štval ten limit, kterej se postupně objevuje ve všech činnostech, který dělám, tak bych se musel zastřelit. Existuje několik možností. Snažit se komunikovat se svým okolím prostředky, které nám zbývají – to nemyslím pejorativně, protože jsme zase schopni víc vnímat než před lety. Kromě toho si dokážeme – mluvím za sebe … – víc uvědomit váhu slova a pauzy. A závažnost doteku. Zní to blbě, ale je to tak. Je současně krásný i hrozný, jak se rozevírají nůžky mezi schopností cítit a technickou možností něco provádět. Tím nemyslím jen hraní na dechové nástroje, ale i sex nebo běh krajinou. Cokoliv. Kapacita paměti, která je obrovská, je zaplněna informacemi, který jsou k ničemu …
Honzo dodatečně gratulace ke Tvým prosincovým narozeninám a novému albu Zahrada v dešti.